Vy a vaše začátky s anorexií

Ahoj. Jak začít? Byla bych ráda, kdybyste mi řekli svůj příběh. Kdy jste si uvědomili, že s vaším tělem nejste spokojení? Co vás motivovalo k tomu se sebou něco dělat? Opřeli jste se do toho se vší vervou a nebo se k vám anorexie připlížila spíš pomaličku a nenápadně? Kolik je to dní? Měsíců? Let? Jaká je vaše cílová a vysněná váha?

Já si pamatuji, že jsem jednoho dne, který byl stejný, jako všechny ostatní, prostě přestala jíst. Vydržela jsem to od rána cca do tří odpoledne. Zkrátka jsem na jídlo zapomněla a neměla jsem hlad. Když jsem si tu pravdu uvědomila, řekla jsem si, tak proč to nezkusit. O pár dní později jsem se koupala. Měla jsem dojem, že ve vaně nevypadám jako sexy mořská víla, nýbrž jako vorvaň. Zabírám moc místa. Proboha ty široké boky! A když jsem vylezla z vody a postavila se před zrcadlo, vyděsila jsem se.

Nikdy jsem si nehlídala co jím. Byla jsem normální holka. Dalo by se říci, že tam někde uvnitř zůstávala schovaná myšlenka na to, že chci zhubnout. Tak dlouho, že si ani nepamatuji, kdy přišla poprvé. Ale vždycky jsem nad tím mávla rukou, protože tohle si říká každá holka. Ne snad? Ale toho večera se to změnilo. Vyfotila jsem si své oplácané tělo, které mělo 59 kg. Hrůza. Na výšku 160 cm je to děs. Příští ráno jsem vstala, dělala dřepy, kliky, výkopy a nebo jsem jen tak poskakovala na místě. K snídani jsem si připravila půlku pomeranče a kousek jablka. Na oběd něco vcelku podobného. Vydržela jsem se dlouho omezovat v jídle a váha šla dolů. Na 54 kg. Tehdy jsem se sama sobě začínala konečně líbit. Ale pak jsem ztratila blízkého člena rodiny. Ze smutku jsem sice pár dní skoro nic nepozřela, ale pak se vrátil ten starý dobrý model mého chování. Když jsem nešťastná, žeru! Ana se mnou byla zdá se jen pár měsíců.

Ale ne. Zůstala ve mně pořád. Navzdory dojemné péči mého okolí, navzdory tomu, že jsem v té době byla zamilovaná do kluka, který se mnou pracoval. On sám si velmi všímal toho, jak rychle hubnu. Věděl, že jsem přišla o tátu a staral se. Nosil mi čokolády a když jsem se k nim neměla, krmil mě. Častokrát mě obejmul a vložil mi kousek čokolády do úst. Jako jediný měl tu moc. Dokonce mi i napsal, že si dělá starosti, abych netrpěla PPP. Jenže starat se přestal. Přišla jiná holka. Mladší, štíhlejší a mnohem dokonalejší. Takže jsem na to byla zase sama. Užírala jsem se a neměla ani pomyšlení na to, že bych znovu začala hubnout a nastolila si nějaký řád a disciplínu. Až změna zaměstnání mi v tom pomohla. Přesto to trvalo další dva roky, než jsem se znovu odhodlala začít.

Mám totiž milujícího přítele. V práci to teď bylo dost demotivující, nejen kvůli covidu. Ale po přestupu na nové oddělení se dá říct, že jsem se v té životní bouři nějak stabilizovala. Znovu mám sílu jít dál. A tak jdu opět po té staré známé cestě. Spolu s vámi. Pokud mi to dovolíte.

Prosím, napište mi o sobě. Velice děkuji.